Když se soused rozhodne poslouchat hudbu s výraznými basy, běžné materiály na zvukovou izolaci často selhávají. Minerální vlna, sádrokarton nebo pěnové desky pohlcují především střední a vysoké frekvence, ale hluboké tóny pod 100 Hz procházejí skrz ně téměř bez povšimnutí. Důvod je fyzikální: nízkofrekvenční zvuk má dlouhou vlnovou délku, a aby ho materiál utlumil, musí být jeho tloušťka srovnatelná s vlnovou délkou. Zatímco u 1 kHz stačí pár centimetrů, u 50 Hz mluvíme o metrech.

Hluboké tóny se navíc nešíří jen vzduchem. Rozkmitají konstrukci budovy – podlahy, stěny, stropy – a ta je přenáší jako strukturní vibrace do dalších místností. Když se ptáte, proč i po instalaci akustických panelů stále slyšíte dunění basů odvedle, odpověď spočívá v tom, že panely řeší vzduchem šířený zvuk, ale ne konstrukční přenos. Účinná izolace by musela být hmotná, pružně uložená a ideálně oddělená od nosné konstrukce, což je v bytovém domě často nerealizovatelné.

Existují sice materiály cílené na nízké frekvence – například vrstvené membrány s vysokou plošnou hmotností nebo rezonanční absorbéry – ale jejich účinnost je úzkopásmová. Univerzální řešení neexistuje. V praxi se proto kombinuje přidání hmoty, přerušení přenosových cest a někdy i aktivní potlačení hluku. Bez pochopení fyziky šíření zvuku v pevných látkách zůstává boj s basy z vedlejšího bytu často neúspěšný.